Německý přístup k restaurování

 

    Během návštěvy hradu Coburg v letošním roce jsem v expozici narazil na velmi zajímavý soubor předmětů, jednalo se o tablo s zrestaurovanými puškami, v tu chvíli jsem si řekl "to je přesně něco pro mne" při bližším prozkoumání jsem byl, řekněme překvapen nikoliv kvalitou zpracování restaurátorského zásahu nýbrž přístupem který mi přišel velmi neortodoxní, pojďmě se na to podívat.

Než přejdeme k samotnému tématu neortodoxního restaurování, zmíním že kohouty těchto křesadlových zbraní jsou permanentně natažené na prvním rastu/bezpečnostním ozubu, za mne něco co by v expozici, navíc takto prestižní instituce s rozsáhlou sbírkou, nemělo být přípustné, ale to je můj názor.

    

    Samotný restaurátorský zásah ačkoliv neortodoxní tak je stále zajímavý. Když se podíváme na samotný exemplář tak krom nataženého kohoutu, vysoce leštěného povrchu a nádherného značení je restaurátorský zásah vskutku nepatrný. Ovšem ani já bych nepoznal co bylo rekonstruováno bez popisku na tablu.

    Oč se tedy jedná se ptáte, tento exemplář měl utržený kohout v krčku, chyběly tedy čelisti a šroub, tím se dostáváme k samotnému mohu říci "exotickému" přístupu. Ve sbírkách se totiž nachází téměř identický kousek od stejného puškaře který byl kompletní, kde jeho díly posloužily jako reference.

Zde můžeme vidět referenční vzorky, které byly otisknuty do plastelíny která je připravena k tvorbě odlitku. Ano odlitky se používají, to je standartní proces, ušetří to spoustu práce a mnoho hodin tím že člověk nemusí celý kohout pilovat ručně pilníky a neustále měřit každý kousek aby odpovídal, odlitek se také samozřejmě musí upravit ale čas strávený na úpravě odlitku na zámkovou desku je markantně nižší než výroba z nuly.

To nás přivádí na poslední tři panely, na kterých se dozvím onu zajímavost, že "aha, do plastelíny by vlastně železný nebo ocelový kohout neodlili, co to teda použili ?" A nakonec jsem zjistil že se jedná o zinek, všechny díly kohoutu byly odlity ze zinku, byly následně očištěny a upraveny. Poté byl zinkový odlitek doplněn na původní zbytek kohoutu a přilepen na místo. Nakonec stačilo povrch rozleštit a sjednotit. Na zvětšené černobílé fotografii je patrné kde je lom na těle kohoutu.

Zde je patrný rozdíl v materiálu

    Když jsem si celé tablo doprohlédl a přečetl veškeré informace tak jsem se na pár minut zarazil a začal jsem horečně uvažovat, proč takový přístup? proč cín? proč nedoplnit kohout železem/ocelí? však cín je moc měkký pro takové použití, ne? A takových podobných otázek jsem měl pnou hlavu, jediné vysvětlení ke kterému jsem došel je to že tento způsob byl nejjednodušší. Ovšem, neznáme situaci ve které se restaurátoři v té době nacházeli takže je nemohu za jejich volbu odsuzovat, ovšem svůj názor jsem zde představil a rozhodně můj postup by byl vytvořit kompletně nový kohout ať už z dolitku nebo z bloku materiálu, ale nemohu popřít že tento přístup není zajímavý.

Děkuji za pozornost

M.P.

"veškeré fotografie jsou majetkem autora"